Jdi na obsah Jdi na menu
 

Další případy

     V bývalém Československu byl trest smrti vykonán na 1 217 osobách, z toho bylo 74 žen (minimálně u dvou žen však existují o provedené popravě pochybnosti, jedna z nich figuruje na seznamech Státní bezpečnosti a zavedena do evidence byla až deset let po údajné popravě). Během období tzv. první a druhé republiky, tedy v letech 1918 - 1939, nebyla u nás popravena ani jedna žena (v rámci československé justice). Naprostá většina z celkového počtu 74 žen byla popravena po válce za tzv. retribuční trestné činy, bylo jich celkem 68. Odsouzena a popravena z politických důvodů byla jediná - Milada Horáková, zbývajících pět - dvě slovenky (Čubírková a Liptáková - Kociánová) a tři češky byly odsouzeny a trest smrti byl na nich vykonán za kriminální trestné činy.

Všechny tři popravené češky byly pohledné a mladé ženy, snad až velmi mladé. V době spáchání trestného činu jim bylo teprve 21, 22 a 23 let, popraveny byly ve věku 22, 23 a 24 let. Pokud na mapě označíte jejich rodná města, spojnice tvoří téměř přímku. Obsahem těchto stránek je případ jedné z nich - Olgy Hepnarové, v této části bych chtěl uvést alespoň základní fakta o zbývajících dvou.

 

 

Případ Marie Fikáčkové

fik1tot.jpg     Marie Fikáčková se narodila 9. září 1936 v Sušici. Otec i matka byli dělníci, pracovali ve známé sušické továrně na výrobu sirek Solo. Rodina patřila k silné německé menšině, která v Sušici žila a před válkou se přihlásili k německé národnosti, spíše než politické důvody je k tomu vedly nesporné výhody plynoucí z tohoto rozhodnutí. Po válce jim byl za to rozhodnutím lidového soudu částečně zkonfiskován majetek.
Po ukončení základní školní docházky se Marie rozhodla pro budoucí povolání zdravotní sestry a absolvovala tříletou zdravotnickou školu s chvalitebným prospěchem. Učitelé ji hodnotili jako schopnou žačku se všemi předpoklady splnit zodpovědné úkoly svého zaměstnání.
V práci se tedy mohla cítit spokojená, v rodině samotné už to tak bezproblémové zdaleka nebylo - často tam docházelo ke konfliktům, o otci se povídalo, že je duševně nemocný, o tři roky starší Mariin bratr byl dokonce kvůli pití zbaven svéprávnosti. V okolí měli pověst podivínů, kteří se se sousedy moc nestýkali. 
V roce 1955 zemřel Marii Fikáčkové otec. To už pracovala v Obvodním ústavu národního zdraví v Sušici, střídavě na kojeneckém a novorozeneckém oddělení a vedla si tam velmi dobře. Dle hodnocení nadřízených se projevovala jako schopná a svědomitá pracovnice, vytýkali jí snad jen to, že v osobním životě byla velmi uzavřená a mimo své zaměstnání se prakticky s nikým nestýkala. Doma se toho moc nezměnilo, konflikty mezi Marií a matkou byly velmi časté, docházelo i k fyzickým potyčkám. Ke zlepšení nedošlo ani poté, co se vdala. Za manžela si vzala vojáka z povolání, který sloužil u místního útvaru Pohraniční stráže, moc spokojená však v manželství nebyla.
Dne 20. září 1959 seděla Marie Fikáčková v inspekční místnosti novorozeneckého oddělení a psala hlášení o předání služby, která jí měla skončit za pár minut, v 18.00 hodin. V té samé místnosti leželo v boxu novorozené dítě ....., které začalo plakat. Tento pláč jí přivodil takový nával zlosti, že uchopila novorozenou za levé ucho a prudkým trhnutím jí je natolik natrhla, že muselo být chirurgicky ošetřeno a několik dnů léčeno. V listopadu 1959 oblékala na přebalovacím stole šest dnů starého novorozence ..... Dítě se křečovitě drželo vedle stojící dětské váhy. Snažila se mu ruku od váhy odtrhnout a když dítě nepovolovalo, rozčílila se natolik, že uchopila jeho ruku mezi ramenem a loktem a tak prudce s ní trhla, že mu ji v místě, kde ji držela, zlomila. V únoru 1960 potkala Marie Fikáčková na svém oddělení ženu, jejíž otec byl před lety ustanoven jako zaměstnanec MNV správcem nad jejich konfiskovaným rodinným domem. Z tohoto důvodu měla odsouzená údajně vůči jeho rodině zášť. Dne 19. února 1960 se rozhodla, že plačící, tehdy asi měsíc starou ..... (dceru a vnučku výše zmiňovaných) usmrtí a několikrát ji udeřila do zadní části hlavy. Jelikož se dítěti vcelku nic nestalo, svůj čin opakovala dne 23. února 1960. Dítě udeřila pěstí do hlavy a způsobila mu zlomeninu lebky s následným vnitrolebním krvácením, v důsledku čehož o dva dny později zemřelo. Ve stejný den, tj. 23. února 1960, spáchala ještě jeden trestný čin. Ráno jí bylo sděleno, že na oddělení jsou dva nové přírůstky, což pro ni znamenalo více práce, ale také více pláče, tj. situací, které ji doháněly k velikým stresům. V osm hodin se u ní dostavil tak silný stav zlobného afektu, že když narozená ..... začala blinkat, uchopila ji za hlavičku, kterou tak mačkala, že cítila, jak se jí prst boří do hlavičky a tato povoluje. V důsledku tohoto jednání dítě na druhý den zemřelo. O čtyři dny později byla Marie Fikáčková zatčena. I zde přišli na řadu soudní znalci, kteří vyloučili přítomnost duševní choroby. Rozhodnutím lidového soudu v Klatovech ze dne 4. října 1960 a usnesením krajského soudu v Plzni ze dne 24. listopadu 1960 byla Marie Fikáčková uznána vinnou trestným činem vraždy a trestným činem ublížení na zdraví a odsouzena k trestu smrti. Nejvyšší soud ČSSR došel k názoru, že udělením trestu smrti nedošlo k porušení zákona, přece jen však nižším soudům vytkl skutečnost, že nebyly přiznány určité polehčující skutečnosti. Zejména to, že odsouzená pocházela z duševně zatížené rodiny, prožívala těžké dětství poznamenané častými konflikty v rodině, které u ní zanechaly abnormální přecitlivělost, která pak ovlivnila i její jednání při výkonu povolání zdravotní sestry a vyvrcholily pak spácháním trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Nejvyšší soud ve svém usnesení dále sděluje, že i když byla Marie Fikáčková podle znalců za své činy plně odpovědna, přece jen měl soud přiznat polehčující okolnost, že se trestných činů dopustila pod vlivem tíživých osobních poměrů, které si sama nezavinila. Nejvyšší soud tedy doporučoval zvážit a posoudit tyto okolnosti v řízení o žádosti za milost. Prezident republiky však k doporučení Nejvyššího soudu ČSSR nepřihlédl a dne 25.3.1961 se rozhodl milost neudělit a žádost zamítl. Dne 13. dubna 1961 byla Marie Fikáčková v pankrácké věznici popravena.
Určitou podobnost s případem Olgy Hepnarové je možno najít hned v několika bodech - pohlaví a věk pachatele, obě byly nespolečenské samotářky, neobvyklý motiv spáchání trestného činu, ale například i v osobě JUDr. R.. V obou případech bylo podezření na duševní poruchu, kterou soudní znalci odmítli. Oba případy byly výjimečné svým rozsahem, ale také tím, že i přes snahu pracovníků státní správy okolnosti kolem případů co nejvíce zatajit se mezi občany dostalo velké množství informací. A stejně, jako u případu Olgy Hepnarové, tak i zde docházelo ústním předáním ke zkreslování a zveličování údajů a skutečností. Marie Fikáčková byla odsouzena za dvě vraždy a dva případy ublížení na zdraví, přičemž některé neoficiální zdroje uvádějí možný počet usmrcených dětí dokonce mezi číslem 8 - 10. Dopátrat se pravdy je dnes už téměř nemožné, jedno je však jisté - lze připustit, že se vyšetřovatelům nepodařilo dopátrat nějaké další zranění, při tehdejším systému kontrolních mechanismů v případě úmrtí dětí je však téměř vyloučeno, že by Marie Fikáčková měla na svědomí ještě nějakou další oběť, natož několik.

 

 

Případ Zdenky Mizerovské


miz1-1tot2.jpg     Zdenka Mizerovská se narodila 22. července 1931 v Jablonci nad Nisou. Pocházela z velmi skromných poměrů, oba rodiče pracovali celý život u sedláka, otec jako čeledín a matka jako děvečka, později byli zaměstnaní jako pomocní dělníci. Po ukončení obecné a měšťanské školy, tedy základní školní docházky, nastoupila Zdenka do svého prvního zaměstnání - pracovala jako pomocná dělnice v národním podniku Skleněná bižuterie v Jablonci nad Nisou. Byla hodnocena jako dobrá pracovnice, po čase se jí však práce nekvalifikované síly přestala zamlouvat, sehnala si tedy místo v kanceláři v národním podniku Bělské papírny. Zpočátku se jí nová práce velmi líbila, brzy však zjistila, že jako kancelářská síla si vydělá podstatně méně peněz, než jako pomocná dělnice. Po dvou letech tedy opustila zaměstnání v Bělé pod Bezdězem a vrátila se do Jablonce - od 1. července 1951 začala pracovat v národním podniku Elektro Praga Rýnovice - opět jako pomocná dělnice. Ve stejném podniku pracoval i tehdy dvacetiletý B. J. s kterým měla Zdenka Mizerovská vážnou známost, byl zde zaměstnán jako dělník ve smaltovně. S Mizerovskou se seznámili v roce 1950. Muži - to byl vůbec v životě mladé Zdenky jeden velký problém. Příliš ji nebavilo žít podle zásad morálky správné socialistické ženy a k mužům měla velmi kladný vztah. V posudku (zprávě o pověsti) z místa bydliště se například uvádí - "několikrát se stalo, že chodila i s dvěma chlapci v tutéž dobu". Po pracovní stránce v té době problémy ještě neměla a posudky z pracoviště, ale třeba i z ČSM ji hodnotily víceméně kladně.
Vztah Zdenky Mizerovské a B. J. se tehdy vyvíjel bez větších problémů, po nějaké době se k nim nastěhoval do domku. Na podzim roku 1951 nastoupil B. J. vojenskou základní službu a v červenci 1952 byl zařazen do vojenské akademie jako frekventant. Koncem léta se spolu pro zcela malichernou příčinu pohádali a od té doby, jak sama později doznala, začala Mizerovská uvažovat o tom, že vztah ukončí tím, že svého přítele usmrtí. Již v říjnu 1952 se s tím, že by se chtěla B. J. zbavit a to třeba i vraždou, svěřila kamarádce - 18-leté A. V.. Ta jí poradila, aby ho otrávila a nabídla se, že ona sama za tím účelem opatří jed. Zhruba v té době se Zdenka zakoukala do muže, který s ní pracoval na jednom pracovišti, stejně starého R. L.. Proto ho A. V. záměrně pozvala na svou svatbu, která se konala 15. října 1952, aby se zde s Mizerovskou blíže seznámili. Od té doby se spolu často scházeli a jejich známost se stala důvěrnou. R. L. pocházel z Jablonce nad Nisou z rodiny, která se hlásila k německé národnosti. Základní školní docházku absolvoval ve školách s německým vyučovacím jazykem a poté se přihlásil na učňovský obor elektrotechnik. Po dvou letech musel z učení ze zdravotních důvodů odejít, onemocněl cukrovkou. Za další rok a půl se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že nastoupil jako soustružník právě do národního podniku Elektro Praga. Po nějaké době musel opět na nemocenskou, po návratu pracoval nejprve jako kontrolor, později pak jako seřizovač v mechanické dílně. Podle hodnocení měl původně dobrou pracovní morálku, která se však seznámením s Mizerovskou značně zhoršila. K práci ani k lidově demokratickému zřízení neměl kladný poměr (do posudku mu mimo jiné napsali - "byl znám jako vyznavač amerického způsobu života" - pozn. autora), od samého mládí se u něj údajně objevovaly sklony k dobrodružnosti a ke krádežím (byl již soudně trestán, za pokus o vloupání dostal trest na svobodě v trvání jednoho měsíce podmíněně na rok - pozn. autora). V důsledku choroby byl jeho tělesný vývoj značně opožděn - v osmnácti letech vážil pouhých 36 kg, v době před zatčením pak necelých 50 kg. Mizerovská byla jeho první známostí, byl na ni citově i sexuálně velmi vázán a podle výpovědí ostatních to byla ona, kdo měl ve vztahu jednoznačně navrch. Setkávali se spolu u jeho rodičů, často také přespávali u A. V. nyní provdané E., kde mezi nimi docházelo k intimním stykům. Přesto Mizerovská i nadále udržovala svého snoubence B. J. v domnění, že mezi nimi dojde k sňatku. Se svým milencem však již počala osnovat plány, jak B. J. zavraždit. Koncem roku dostala dopis ve kterém jí B. J. napsal, že přijede kolem vánoc 1952 domů. Okamžitě začala s R. L. vymýšlet několik plánů na odstranění B. J.. Všechny plány byly promyšleny do nejmenších podrobností a jedním z nich byl ten, že Mizerovská vyláká snoubence na procházku do lesa, kde bude čekat v úkrytu R. L. a zezadu ho praští železným předmětem do hlavy. Zamýšlený plán pak také skutečně provedli. R. L. však nečekal na smluveném místě, bylo mu zima a tak se schoval do dřevěné boudy. I když Mizerovská hlasitým hovorem a kašláním upozorňovala na jejich příchod, nedělo se nic. Nakonec to byl samotný B. J., který projevil úmysl podívat se do boudy. Náhle proti němu nečekaně vyskočil R. L. a snažil se ho uhodit do hlavy asi 40 cm dlouhým železným šroubem, byl však B. J. vcelku snadno přemožen. Rychle si tedy vymyslel historku, že v lese zakoupil dříví, které mu kradou a proto na B. J. zaútočil v domnění, že je to právě on, kdo mu dříví krade. Mizerovská zpozorovala určitou nedůvěru B. J. a proto se dohodla s A. E. (za svobodna A. V.), aby potvrdila, že dřevo mají zakoupené všichni tři, tedy R. L., Mizerovská i ona sama. Po odjezdu B. J. zpět k posádce začaly obě vytýkat R. L. nezdařený pokus. Vyčítaly mu, že je k ničemu a že je vidět, že nikdy nebyl vojákem a že celou věc nyní převezmou ony. A. E. dokonce prohlásila, že věc provede ona, ostatní dva jí budou jen pomáhat. Hned si domluvili i způsob, chtěli B. J. zavraždit jedem podaným do čaje či jídla. K plánu nakonec nedošlo pro onemocnění A. E.. Poslední vražedný plán tak R. L. a Zdenka Mizerovská vymysleli sami dva.
Dne 4. března 1953 přijel B. J. za Mizerovskou kolem druhé hodiny ráno, ta pak kolem páté hodiny odešla do práce. Zde si smluvila se svým milencem R. L. následující postup, který pak také uskutečnili. R. L. přišel k Mizerovským kolem 17.30 hod. pod záminkou, že přinesl knížky. Před domem se potkal s B. J., který šel nakoupit a po svém návratu z obchodu si šel lehnout, protože se mu chtělo spát. Uložil se tedy na postel v kuchyni. Mezitím byl R. L. schovaný na půdě a Mizerovská neustále kontrolovala spícího B. J. a chodila o tom informovat R. L. nahoru na půdu. Po určité době sešli z půdy do pokoje, oba si zakouřili a chladnokrevně se domluvili na posledních podrobnostech, Mizerovská mu pak dala do ruky sekeru a odešla do přízemí kontrolovat spící rodiče a počkat u psa, který by mohl být vzniklým hlukem podrážděn. R. L. vstoupil do kuchyně, přistoupil k lůžku a sekerou udeřil spícího B. J. do hlavy. Ten se po prvním úderu pokoušel vstát, udeřil ho tedy ještě několikrát. Pak ho stáhl z lůžka dolů, zřejmě aby nepotřísnil postel příliš krví. Když se vrátila Mizerovská nahoru, prohlédla si mrtvého B. J. a pochválila vraha za jeho čin. Doslova mu řekla: "To ti do smrti nezapomenu". Oba si pak šli lehnout do pokoje. Ráno nešla Mizerovská do práce a společně s R. L. uklízeli kuchyň. Mrtvolu zabalili do prostěradla a odtáhli ji do komory vedle kuchyně. Z oděvu mrtvého odcizili částku 4.000 Kčs a náramkové hodinky. Stejnokroj rozřezali a spálili. Na návrh R. L. se dohodli, že mrtvolu hodí do prohlubně pod turbinou ve staré opuštěné továrně. Protože byl R. L. přesvědčen, že těžko mrtvolu nepozorovaně odvezou, dohodli se oba, že tělo rozřežou. Následujícího dne tedy opět vzal sekeru, kterou použil při vraždě a usekl mrtvole hlavu a nohy. Mizerovská mu přitom pomáhala mrtvolu B. J. přidržovat. Trup zabalili do pytle, hlavu a nohy do druhého a R. L. pak odnesl jednotlivé balíky v nůši do zmíněné továrny. Mizerovská šla s ním, pomáhala mu a svítila mu baterkou. Po zmizelém B. J. vyhlásila posádková správa pátrání a vojenský prokurátor na něj vydal zatykač pro zběhnutí. Také jeho rodiče jej hledali, Mizerovská jim 16.3.1953 v dopise napsala, že on sám přišel s návrhem na ukončení známosti, ona netušila proč, jelikož ho má dosud stejně ráda (B. J. psal nedlouho předtím svým rodičům, že se s Mizerovskou ožení - pozn. autora). Teprve 19. dubna 1953 nalezl místní občan v potoce vyplavené balíky s mrtvolou. Tři dny poté byli R. L. s Mizerovskou zatčeni.
Vynesené tresty byly velmi přísné. R. L. a Zdenka Mizerovská dostali oba trest smrti. K vyšším trestům odnětí svobody byli odsouzeni i v té době 19-letá A. E. (pro pokus návodu a pomoci při vraždě dostala 12 let vězení), rodiče Zdenky Mizerovské (za nepřekážení trestného činu vraždy a jeho neoznámení), ale třeba i 20-letý manžel již zmiňované A. E. (také za neohlášení trestného činu - vražedného pokusu tehdy v lese).
Zajímavými se mohou zdát i některé události, které probíhaly zcela v souladu s tehdejší dobou. B. J. byl hodnocen jako vzorný dělník - úderník, byl vybrán do vojenské akademie a měl se stát vojákem z povolání. Na něm spáchaný trestný čin byl odsouzen na zasedání rady MNV (Místního národního výboru - pozn. autora) i na aktivu pracujících, který proběhl v továrně. Spoluobčané byli pobouřeni a rezolucí žádali udělení trestu smrti. Na druhé straně pak byl popsán i případ, kdy matka odsouzeného předložila dokument, ve kterém úseková důvěrnice D. popsala jejího syna jako člověka mírné povahy, dobrého pracovníka, který až do seznámení s Mizerovskou žil řádným životem a zároveň prohlašuje "na své čisté svědomí", že podobných kladných hodnocení by bylo více, spoluzaměstnanci se však bojí, protože závodní rozhlas důrazně varoval před vydáváním dobrozdání. Ministerstvo spravedlnosti pak ve svém posudku poukazovalo na nízký věk pachatelů a také na skutečnost, že - nešlo-li o politický delikt - nebyl dosud na ženě vykonán absolutní trest. K těmto připomínkám nebylo přihlédnuto a 7.11.1953 byli R. L. i Zdenka Mizerovská v pankrácké věznici popraveni.

 

 

.