Jdi na obsah Jdi na menu
 

Vzpomínky pamětníků

ing. Karel Skružný - v době události řidič sanitního vozu Záchranné služby hl. m. Prahy, pozdější vedoucí dopravy

- Můžete říct něco o události, která se stala v červenci roku 1973 na ulici Obránců míru?
- V ten den jsem sloužil na Pražské záchranné službě jako řadový řidič sanitního vozu. Bylo po poledni, my jsme zrovna neměli žádný případ k výjezdu a tak jsme trávili volný čas na základně, hrály se karty, šachy, ošetřovaly se vozidla a hodně z nás se učilo do škol. Něco málo po druhé hodině náhle přišla telefonická výzva z dispečinku na naši místnost, že se stalo neštěstí - dopravní nehoda většího rozsahu. Vzhledem k tomu, že místo události bylo prakticky "za rohem", okamžitě jsme se vydali asi v šesti lidech včetně lékaře na místo nehody pěšky a ihned za námi vyjely z garáže sanitní vozy. Po příchodu na místo jsme uviděli doslova pohromu, první pohled byl opravdu velmi drastický - a to i pro nás, kteří jsme byli na ledacos zvyklí. Na místě panoval velký zmatek, všude kolem plno křiku a sténání raněných, rozházená těla mrtvých a zraněných, hodně krve. Lidé, kteří se nacházeli na místě nehody byli velmi podráždění a někteří řidičku, která už v době našeho příchodu na místo byla venku z vozidla křičeli a slovně ji napadali. Řidička na to nijak nereagovala, působila velmi apatickým, až nepřítomným dojmem. A to se ještě nevědělo, že to nebyla nešťastná náhoda, ale že to udělala schválně. To, kdyby ti lidé věděli, tak by ji tam tehdy nejspíše zabili. My jsme samozřejmě moc nesledovali dění kolem, věnovali jsme se zraněným, které jsme postupně expedovali do nemocnic a tak ani nevím, kdy Hepnarovou z místa nehody odvedli.

- Jak na vás a vaše kolegy událost zapůsobila, jak jte ji tehdy vnímali?
- Samozřejmě, že se nás to tehdy velice dotýkalo, jak v osobní tak v profesní rovině. Našim povoláním a posláním bylo zachraňovat lidské životy, zdraví a tady je někdo vědomě a úmyslně ničil, což nás samozřejmě všechny velmi rozhořčilo. Velmi často jsme později o tomto případu mezi sebou mluvili, sledovali jsme celou věc v tisku a každý u svého zdroje i průběh celého vyšetřování a později i soudního jednání. Proto se není co divit, že valná většina z nás tehdy s udělením trestu smrti souhlasila.   

- Zažil jste něco podobného ještě někdy později?
- Ano, vzpomínám si na ještě jednu tragickou událost, kde jsem také zasahoval a která byla srovnatelná s tou hrůzou tehdy na Obránců míru. Stalo se to o dva roky později 30. října 1975, kdy v pražském Suchdole havarovalo jugoslávské letadlo DC-9.

 

 

Návštěva Oleška

20160807_123155.jpg    Oleško, malebná chatařská oblast v poklidné přírodě Středočeského kraje, a zároveň místo, kde trávila Olga Hepnarová poslední měsíce svého života na svobodě. A kde se, alespoň dle svých slov, cítila po dlouhé době svobodná doopravdy.
    Na výlet jsme se vypravili s přáním onu z větší části Olgou postavenou a nevelkou chatku alespoň najít a pobýt v jejím okolí pár ničím nerušených chvil. Netušili jsme však, že budeme moci pohovořit s nynější majitelkou onoho drobného stavení, které se svým manželem v roce 1973 od Olgy Hepnarové odkoupila, a dokonce nahlédnout přímo do chatky samotné.
    Paní J. V., která stála opodál, se nás přišla zeptat na důvod naší návštěvy nedlouho poté, co jsme začali malý příbytek nenápadně pozorovat. Zkusili jsme štěstí a optali se, zda neví, jestli se někde poblíž nenachází pan V. V., kterého jsme chtěli na základě dřívější komunikace znovu oslovit. Paní J. nám řekla, že byl pan V. jejím manželem, ale již dva roky je bohužel po smrti. Po krátkém představení a sdělení důvodu naší návštěvy jsme byli k našemu velkému překvapení pozváni dál. Majitelka chatky si cestou ještě postěžovala na velké množství zvědavců, kteří ji v poslední době obtěžují například focením celého objektu. Poté jsme po letmé prohlídce dnes již značně přestavěné chaty, jejíž původní obrys však zůstal dobře viditelný, a celého pozemku usedli ke stolu, kde paní J. za chvíli svolila, že nám poskytne menší rozhovor.
    Chatku se oba manželé rozhodli zakoupit díky výhře druhé ceny v loterii. Pan V. se začal dívat po inzerátech nabízejích menší nemovitost v blízkosti Prahy, z nichž mu nakonec ta v Olešku připadala jako nejvhodnější. Po telefonické domluvě s majitelkou chaty, kterou byla v té době Olga Hepnarová, se pan V. i s manželkou rozhodli jet na chatu podívat. Všichni tři se společně sešli na smluveném místě v Braníku, odkud autobusem vyrazili směrem k oblasti Oleško. S manželem se paní J. shodla na tom, že se Olga dívala poněkud zvláštně. „Jako kdyby se koukala přes nás, jako rentgen. Opravdu divný pohled,“ popisovala nám své pocity z prvního setkání paní J.
    Olga sdělila budoucím majitelům jen to nejdůležitější, kromě věcného popisu chatky prakticky nekomunikovala. Paní V. mimo jiné překvapilo, že neřekla ani slovo na rozloučenou, pouze se otočila a odešla. Rovněž ji po čase trochu zaskočilo to, že se u chatky nenacházel slibovaný septik. Chatku se nicméně oba manželé rozhodli koupit.
    „To bylo opravdu směšný, když přijela tím kropičákem,“ vzpomíná paní J. s úsměvem na to, když Olga Hepnarová přijela k notáři kropicím vozem. „Ona musela být inteligentní, ale jenom do tý svý míry. Neměla potřebu se s lidma dávat dohromady,“ sděluje nám své domněnky.
    Přesunuli jsme se do chatky, kde nám paní J. popsala tehdejší rozmístění nábytku. „Nejspíš tady byla skříň. Tam byly lahve od vodky, i barvy. A potom ještě tady měla sklep,“ a s pohledem na podlahu dodává: „A tam měla taky takový srágorky, jenom, že jste se ohnul. Tak půl metru hluboko.“
    Znovu jsme se přesunuli ven, kde paní J. začala vzpomínat na události z roku 1973. „Já vím, že tenkrát měl jet na Strossmayerák někdo z rodiny, už si nepamatuji, jestli máma nebo já. A říkali jsme, že je štěstí, že jsme jeli o tramvaj dřív nebo později, protože mezi tou dobou se to stalo.“ Na dotaz, co se paní J. honilo hlavou, když vešlo ve známost, že čin spáchala Olga Hepnarová, nám odpověděla: „Víte, co mě prvně napadlo? Že jestli ji nechytí nebo pustí, tak nám podpálí chatu, když je takový cvok. Tady byl 200 l barel nafty.“
    V Olešku se o činu samotném prakticky nikdo nebavil, protože tam téměř nikdo Olgu Hepnarovou neznal.„Akorát pan Ř., ten s ní komunikoval,“ dodává jako poslední informaci paní J.
    Z celé chatky se ve své původní podobě zachovalo pouze jedno okno. A možná právě toto okno v sobě nese jistou fatální symboliku řeckého spojení „Pantha rei“. Toho, že vše plyne, ale některé věci i přes uplynulá desetiletí zůstávají pořád stejné.

-rl-