Jdi na obsah Jdi na menu
 

Finále

     První tři měsíce roku 1974, to bylo pro Olgu Hepnarovou asi nejklidnější období jejího pobytu ve vězení. Neobjevila se prozatím žádná informace o tom, že by v té době došlo k něčemu, co by nějak "vybočovalo z normálu". V prosinci 1973 skončilo vyšetřování a s ním i zkoumání znalců, Olga se "přestěhovala" z věznice Ruzyně na Pankrác. Z vězeňské knihovny si zapůjčila trestní zákoník a připravovala si podklady pro obhajobu. Určitým zpestřením pak byla jen její stížnost zaslaná 21. ledna 1974 prokurátorovi konajícímu dozor nad výkonem vazby. Stěžovala si v ní na nedostatečné vytápění cel (topilo se údajně pouze od 6 do 14 hodin) a také na to, že "pokud je vězeň přemístěn z jedné věznice do druhé, převod jeho finančního konta trvá více než měsíc, takže po tuto dobu zůstává zcela bez prostředků". Stěžovala si i na pár dalších věcí, ke stížnosti svůj podpis připojila i spoluvězeňkyně. Po celou tuto dobu bylo její chování víceméně v normálu, nebyla zaznamenána žádná mimořádná událost.

Po třech klidných měsících přišel událostmi nabitý duben. Několik dní náročného, psychicky určitě vyčerpávajícího soudního jednání s fatálním koncem, udělením trestu smrti. Jak jsem již jednou psal, nepodařilo se najít nějaký dokument, který by doložil, jak prožila zbytek soboty a neděli po udělení trestu. V pondělí nastal další vypjatý moment, návštěva matky, viděly se poprvé po více než devíti měsících. O čem spolu těch povolených 15 minut hovořily, to známo není, dá se však odhadnout, že matka po většinu času přesvědčovala Olgu o smysluplnosti odvolání k Nejvyššímu soudu. V podobném duchu s ní mluvil pravděpodobně i obhájce JUDr. O. T..

V úplném závěru května 1974, tedy ještě před zasedáním Nejvyššího soudu, došlo k mimořádné události. Olga na cele napadla další dvě vězeňkyně a několika údery do obličeje je lehce zranila. Zasahující příslušníky Sboru nápravné výchovy začala slovně napadat (křičela na ně, že jsou "vyvrhelové lidské společnosti"), převrhla stolek. Situace se nakonec vyhrotila natolik, že na obviněnou O. H. byl použit obušek. Tato událost obhájce JUDr. T. určitě nepotěšila. Větší a větší úsilí však musel vyvíjet i z jiného důvodu - Olga stále více nabývala přesvědčení, že její otec se jmenuje Winifer, ona tím pádem není Hepnarová.

Nejvyšší soud ČSR vydal 24.6.1974 usnesení, kterým návrh na vypracování nového znaleckého posudku i odvolání matky proti rozsudku Městského soudu zamítl. Tím rozsudek Městského soudu ze dne 6.4.1974 nabyl právní moci a z obviněné se stala odsouzená. Obhájce ve spolupráci s matkou začal podnikat další právní kroky - podali žádost o milost a začali připravovat žádost o obnovu řízení.

Koncem srpna 1974 došlo k další mimořádné události. Olga Hepnarová slovně napadla službu konajícího příslušníka SNV a hrubým způsobem ho žádala o připálení cigarety. Po napomenutí začala demolovat celu, roztrhala všechny knihy a do cely počala napouštět vodu. Na zasahujícího příslušníka hodila přezůvky a hrubě jej urážela. Po přemístění na jinou celu se situace nezlepšila. Na druhý den Olgu navštívil advokát JUDr. T. a našel ji, dle svých slov, "ve stavu akutní psychózy". Prakticky s ním nekomunikovala a velice důrazně odmítla i dlouho očekávaný balíček, který jí obhájce přinesl. V tomto stavu se podle záznamů věznice nacházela několik dnů, spíše se ale zdá, že výrazná změna psychiky již byla setrvalá, pouze s občasným zlepšením, podle záznamů měla agresivita odsouzené trvale vzestupnou tendenci. Svědčí o tom i fakt, že při další návštěvě obhájce, která se uskutečnila o měsíc později, JUDr. T. hodnotí její chování stejně - jako stav akutní psychózy.

O tom, že tehdy situace nebyla jednoduchá svědčily i přípravy, které se dělaly v rámci plánovaného sezení Olgy s psychiatričkou MUDr. V. H. - zdvojený eskortní doprovod, mezi lékařkou a odsouzenou byly ve vyšetřovně umístěny nejen dva stoly, ale i příslušník SNV. Přesto byla zaznamenána skutečnost, že se Olga se svou eskortou dvakrát "poprala" a pokusila se o útěk. Začátek vyšetření příliš slibný nebyl, Olga se tvářila "zarputile", na přítomnost lékařky reagovala negativně, na otázky však přece jen (i když značně neochotně a částečně i zmateně) odpovídala. Vypověděla, že "ví, že je ve vězení, tvrdí však, že od září. ... ...  Trvá na tom, že je Winiferová a žádný trestný čin neprovedla, popírá i to, že by měla soud. ... ... Nemá žádné potíže, je spokojená, nají se a nevidí důvod, proč za ní doktorka přišla". Na další otázky lékařky začala odpovídat, že "neví", postupně přestala odpovídat vůbec. Náhle upadla do hysterického afektu s agresí vůči lékařce. Převrhla oba stoly a vytrhla jí list z dokumentace protokolu hlavního líčení, který "vztekle zmačkala". Současně se snažila roztrhat i poznámky lékařky. Poplivala zasahujícího příslušníka, který se ji snažil natlačit na zeď. Ve spolupráci s dalšími příslušníky a s použitím donucovacích prostředků jí nasadil pouta. Ve svém posudku pak MUDr. V. H. hodnotila toto chování jako účelové, údajně nebylo projevem duševní poruchy, ale projevem nenávisti vůči lékařům, hlavně psychiatrům. Tento závěr trošku odporuje tomu, že o několik dní později proběhlo vyšetření dvěma jinými lékaři bez nějakých mimořádných událostí. Jednalo se o doplnění znaleckého posudku z psychiatrie pro připravovanou obnovu soudního řízení a provedli ho dva ze soudních znalců, kteří vypracovali dřívější (původní) znalecký posudek z psychiatrie. Samotné vyšetření proběhlo relativně klidně, charakter vypovídaných skutečností však doznal radikálních změn. Olga již prakticky odmítala možnost, že je někým jiným než Winiferová. Vyprávěla lékařům o svém otci Winiferovi, který "za ní přichází a často spolu mluví", řekla jim také o tom, jak musela chodit po úřadech, aby potvrdila, že její otec je Winifer. Čin podle ní spáchala Hepnarová, pykat však za ní musí ona - Winiferová. V jednu chvíli se na moment s osobou Olgy Hepnarové přece jen ztotožnila - připustila, že si na událost (nákladní auto) vzpomíná, byla však při tom někým "řízená a nesmí o tom mluvit". Žádný zvrat se v posudku vypracovaném těmito dvěma znalci nekonal. U odsouzené podle nich "nejde o projevy duševní choroby, zaznamenané projevy bludů a halucinací jsou způsobeny simulací choroby podpořené přítomností tzv. bájivé lhavosti (pseudologia phantastica)", potvrdili tedy závěry svého původního rozsudku.

Souběžně s těmito událostmi však v těch podzimních měsících roku 1974 probíhalo i několik dalších věcí. Na přelomu léta a podzimu bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu ČSSR o potvrzení rozsudku - trestu smrti. Matka Olgy si zažádala o návštěvu dcery, předseda senátu Městského soudu však její návštěvu nepovolil. Olga Hepnarová byla přemístěna na celu smrti. Obhájce JUDr. T. se v komunikaci se svou mandantkou dostával do stále složitější pozice. Jako promovanému psychologovi mu změna psychického stavu Olgy jistě neunikla (JUDr. T. byl pevně přesvědčen o tom, že Olga trpí duševní chorobou, psal v tom smyslu např. podání Nejvyššímu soudu ČSSR, kde se na tyto věci snažil upozornit - zmiňoval znaky patického chování, psal, že u ní došlo k rozvoji patických mechanismů, které mohly navazovat na psychopatologicky významné okolnosti rozhodné pro posouzení její příčetnosti). Veškeré jeho aktivity se však minuly účinkem. Nelze se divit, že pod vlivem všech těchto skutečností rezignoval a 5. prosince 1974 vzal návrh na obnovu řízení zpět. Podle dochovaných svědectví nesl tento krok opravdu velmi těžce, jako svou osobní prohru. Je to také naposledy, kdy se JUDr. O. T. s Olgou Hepnarovou viděl.

Je obtížné posoudit, jak tento neúspěch působil na samotnou Olgu, zdali vůbec. V prosinci 1974 totiž nastal další zlom v její psychice a to velmi špatným směrem. Docházelo k často opakovaným mimořádným událostem, jejichž vyjimečný průběh dokládal, že Olga se již v té době dostávala zcela mimo realitu. Vše pokračovalo i v lednu 1975. Do situace se vložily nadřízené složky z ministerstva spravedlnosti, správě Sboru nápravné výchovy bylo nařízeno okamžité prověření zdravotního stavu odsouzené (podle mého názoru se ministerstvo snažilo předejít možným komplikacím, stanovení termínu popravy se totiž očekávalo každým dnem - pozn. autora). Vyšetření proběhlo v rámci Zdravotnické služby správy Sboru nápravné výchovy, lékařem internistou a psychiatrem. O jejím psychickém a fyzickém stavu pak svědčily některé pasáže z vypracovaných lékařských zpráv: interní vyšetření - "anamnestické údaje nebylo možno zjistit pro absolutní nespolupráci vyšetřované ....... k vyšetření zaujímá negativní postoj, na otázky neodpovídá, odvrací hlavu ....... na opakované dotazy neodpovídá ....... hrubý třes funkčního typu na akrálních částech těla ....... ve stoji zřetelné kolísání" psychiatrické vyšetření - "po předvedení příslušníkem na výzvu usedla ....... během vyšetření seděla, chvílemi si okusovala nehty, pohrávala si s vlasy ....... během celého vyšetření nepromluvila ....... byl s ní navázán písemný kontakt kladením otázek, po pronesené otázce lékařem písemně sdělila odpověď ....... odpovědi přiléhavé, někdy nepřesné (současné datum, datum jejího narození) ....... prý ji nic nebolí, cítí se nemocná ....... na dotaz o jaké onemocnění se jedná napíše zkratku sch., to vy ale poznáte ....... písemně požádala o cigaretu".

Současně probíhaly poslední administrativní úkony tohoto případu. Již 5.12.1974, tedy v den, kdy měl poprvé zasedat soud v rámci podané žádosti o obnovu řízení, poslal ministr spravedlnosti zprávu kanceláři prezidenta republiky. Velmi podrobně zde celý případ a s ním související věci popsal, na závěr připojil i doporučení milost neudělit. Hned po Novém roce, 2.1.1975, pak ministr spravedlnosti zaslal prezidentu republiky další dopis - na čtyřech hustě popsaných stranách v rámci předkládací zprávy sděloval informace k žádosti o milost, opět nedoporučil milost udělit, na druhou stranu však uvedl, že "i když je z hlediska charakteru trestného činu, jeho provedení a následků absolutní trest v souladu se zákonem, je v řízení o žádosti o milost třeba zvažovat i aspekty nad rámec zákona, mj. i proto, že resocializace odsouzené nebyla vyloučena, pouze byla označena za obtížnou". Problém spatřoval také ve veřejném mínění - "výkon trestu na 22-leté ženě není jednoznačnou záležitostí, přestože se dopustila tak zavrženíhodného jednání jako odsouzená Hepnarová". Na závěr pak požádal o rozhodnutí. Za další dva týdny k této zprávě zaslal ještě dvoustránkový dodatek.

nvtsph.jpgPočátkem roku 1975 prezident republiky svou funkci ze zdravotních důvodů nevykonával, zastupoval ho předseda vlády. Uplynuly více než tři měsíce, než dospěl k rozhodnutí. K rozhodnutí žádost o milost zamítnout. To bylo v pondělí, v pátek sepsal předseda senátu Městského soudu v Praze Nařízení výkonu trestu smrti a zaslal ho kurýrem do věznice Pankrác. Zpátky přišla zpráva, že termín popravy byl stanoven na středu 12.3.1975.

 

-(sic)-