Jdi na obsah Jdi na menu
 

Rozhovor s autorskou dvojicí filmu "Já, Olga Hepnarová"

1. Kdy a jakým způsobem jste se s případem OH setkali vůbec poprvé a bylo na případu něco, že jste se o této kauze rozhodli natočit film nebo byly důvody jiné, když tak tedy jaké?

 

T: Poprvé jsem viděl v televizi dokument z cyklu České televize, a poměrně nechápavě jsem koukal, že bylo něco takového vůbec v Československu možné. Pátrali jsme s Petrem po příběhu a zjistili, že Roman Cílek napsal knihu. Text nás velmi zaujal. Chtěli jsme točit kraťas na dané téma, což byl naprosto pošetilý plán. Pochopili jsme však rychle. Petr začal psát scénář k celovečernímu filmu, který jsme pak v několika dalších verzích rozvíjeli. Jaké byly důvody? Já myslím fascinace osudem a pocity Olgy. Jistě pak snaha jak subjektivně, tak objektivně přenést příběh na plátno.   


2. Co bylo pro vás na natáčení nejtěžší?

 

P: Samozřejmě v trojstranné koprodukci má každá strana zažitý svůj styl práce. My s Tomášem jsme vlastně hledali celý film partnera k režii, fundamentálně kvalitního asistenta, kterého jsme nenašli. Na filmu nakonec pracovali čtyři… Potom technické problémy, které natáčení brzdily. Dohady se ztvárněním obrazu. Nakonec únava. Soustředění každý den. Po dotočení jednoho obrazu přejít k dalšímu s jinou emocí a přitom udržet film jako celek. Vstávání a přesuny Čechy-Polsko-Slovensko.

3. Vyskytly se při natáčení nějaké problémy či potíže?

 

T: Ano, dosti problémů. Což je ovšem normální, asi? Nevím, je to náš debut. Už samotný vývoj projektu byl velmi náročný. De facto sehnání prostředků bylo vydřené a realizace vykoupená za poměrně velké osobní, časové a finanční ztráty. Pomohli především Poláci a jejich filmové fondy a pak producent Vojta Frič a jeho tým. Český a Slovenský fond se taky v průběhu času snažil.

4. Jak se vám spolupracovalo s polskou a slovenskou stranou a jaké byly důvody, že byl film natáčen v mezinárodní spolupráci?
 

P: Tu otázku je potřeba rozdělit na dvě skupiny – na shánění peněz a realizaci. Ostatně shánění peněz byl relevantní důvod pro koprodukci, protože český fond pro kinematografii se v té době nacházel v krizi a podpořil nás velmi malou částkou. Nedostali jsme podporu od žádné z televizí. Naše nesmlouvavost jak má film vypadat, spojená s nedůvěrou v debut jak umělecký, tak producentský, vytvořila dost bezvýchodnou situaci. Měli jsme tak velké problémy udržet majoritu projektu na České straně. Scénář se líbil spíše v zahraničí než v Čechách… S tou první částí nám pomohla Media Brigade a především Polský filmový institut. Krátce poté jsme dostali na scénář peníze i na Slovensku u tamního fondu. Potud bylo vše v pořádku. Nastala ovšem druhá fáze a nekonečné debaty o realizaci, úsporném a hospodárném utrácení peněz, přípravách, technických věcech a datech. Celé natáčení se donekonečna odkládalo. Byli jsme s Tomášem ze všeho již vyčerpaní. Ale „Nalomený anděl nezlomen“. Kdybychom dodatečně nedostali také podporu z polského fondu Odra film, a peníze, které se musely utratit do konce kalendářního roku, nevím, jak by to celé dopadlo. Na druhou stranu je nutné říct, že polský štáb byl velmi profesionální a významně usnadnil natáčení. Díky ti Agáto! Na Slovensku to z mnoha důvodů bylo složitější.


5. Jak jste byli spokojeni s představitelkou hlavní role, splnila vaše očekávání? A proč tuto roli hrála polská herečka a ne některá z našich?
 

T: Michalinu nám přivedla v Polsku na casting Julie, mladá Polská, ale zkušená, castingová režisérka. Měli jsme poměrně rychle jasno. Především proto, že jsme jak v Čechách, tak i v Polsku hledali docela již dlouho. Jak s oblibou říkáme, chtěli jsme od počátku herečku od “jinud”, aby vznikala přirozená stěna, napětí mezi ní a českými herci a okolím. Točilo se nakonec hodně v Polsku, velká část štábu byly též Poláci, ale Michalina měla kýženou jinakost již v sobě. Naše očekávání Michalina splnila, je třeba jí a Julii poděkovat. Míša je velmi intuitivní a chytrá, což není vždy u herců pravidlem, a bylo možné se s ní bavit primárně o pocitech s tím, že mě baví hercům dávat zdánlivě protikladné “instrukce”, a ty s jejím projevem dělali cosi, co se nám líbilo. Ale možná to bylo všechno jinak. :-)


6. Jak moc se nakonec podařilo film natočit dle vašich původních představ, nakolik se film drží skutečných událostí, museli jste na příběhu něco upravovat a proč?
 

P: Primárně jsme se snažili držet skutečnosti. Některé události sice nejsou v přesném chronologickém pořadí, ale vždy jsme se snažili nekřivit, nedeformovat tu samotnou příhodu. Měli jsme sice dost informací o životě Olgy, například, že se v rodině necítila dobře, že nenáviděla otce, nebo že se uchýlila do samoty v Olešku, to ale pro samotný scénář nestačí. Stáli jsme před uměleckým problémem, jak tyto pocity sdělit prostřednictvím obrazu a dialogu. Co říkala Olga? Jak se cítila? Co na to její okolí? Chtěli jsme příběh postavit existenciálně, přitom autorským pohledem, někde latentně, někde zjevně. Nechtěli jsme dokument, ale černobílý celovečerní hraný film. Proto jsme upravovali a přepisovali, převážná většina dialogů je dopsaných a rozhovor s obhájcem je pak už naším autorským hlasem, jak pohlížíme na čin Olgy. V této souvislosti musím zejména vyzdvihnout neobvyklý přínos dramaturga Rudolfa Adlera, který nám se scénářem a ve střihové postprodukci významně pomohl.


7. V jaké fázi je film momentálně nyní?
 

T: Film je střižen, probíhá složitá zvuková postprodukce: čistění kontaktního zvuku, postsynchrony, ruchy, atmosféry, čeká nás v dubnu mix, dále pak obrazová postprodukce: grading, VFX, retuše atd. Pojedeme koncem února “na kobereček” na Polský filmový institut prezentovat současnou verzi střihu, uvidíme, jak se bude líbit, ale doufáme, že k zásadním změnám ve střihové skladbě již nedojde.


8. Která města se mohou těšit na premiéru s účastí tvůrců, potažmo filmového štábu a herců?
 

P: To ještě nevíme, ale rádi bychom minimálně udělali premiéry na místech, kde jsme natáčeli a odkud jsme čerpali i „místní zdroje“, jak lidské, tak materiální. Takže Ústí nad Orlicí, kde mimochodem žije architekt filmu a kamarád Saša Kozák, je tutovka.


9. Termíny premiér, ví se už?

 

T: Neví. Víme, že chceme festivalovou premiéru. Poté distribuce v ČR, Polsku, na Slovensku, ve Francii, a uvidíme kde dál. Předpoklad pro naší zemi je podzim roku 2015. Uvidíme co diváci, za ty roky jsem upřímně na jejich reakce velmi zvědavý.


10. Chystáte se k podobnému tématu někdy v budoucnu vrátit?
 

P: Ne, myslím, že ne. S Tomášem jsme Olgu Hepnarovou probírali horem dolem jak existenčně-duchovně, tak věcně-biograficky. Prošťourali jsme veškeré materiály a zdroje, o kterých jsme věděli. Shromáždili jsme co nejvíce informací, dobových dokumentů, osobních svědectví a podle toho také upravovali scénář. Ale jakási rozhodnost, nesmlouvavost a extrémní typ chování je mi blízký a snaha postihnout takovou existenci, je inspirující. Přitom nemusí nutně jít o masové vrahy, stejný typ člověka, projevující se ovšem jiným způsobem, najdeme například u umělců. Ostatně Olga, podle mne velmi literárně nadaná, kdyby napsala existenciální román o mladé holce, která si půjčí náklaďák a z pomsty k lidem s ním najede do lidí, by nakonec ten svůj výkřik s Erenou udělat nemusela.


11. Co vás čeká dále, jaké máte další profesní plány?

 

T: Máme řadu námětů a nápadů, s tím nemáme sebemenší problém. Nevím jak Petr, ale já osobně zatím vůbec nemám jasno, jestli chci v Čechách nadále žít a pracovat. Řeším to ale již řadu let. Primární je však se zaujetím a energií, co nám ještě zbývá, dodělat Olgu a pak se uvidí. Děkujeme Česťo, za všechno...

 

P: Díky Čestmíre.