Jdi na obsah Jdi na menu
 

Lékaři a Olga Hepnarová

choocb.jpg     Profese lékaře provázela Olgu Hepnarovou po celý její krátký život. Narodila se do rodiny lékaře, přesněji lékařky, její matka pracovala celý život jako zubařka. Někteří z bývalých pacientů ji popisovali jako lékařku chladnou a neosobní, mnohdy se ošetření událo bez jediného slova. Těžko hodnotit, jak se u některých profesí (např. u zubařů či chirurgů) časté setkávání s utrpením promítá do schopnosti empatie s bolestí (ať už fyzickou či duševní) v civilním životě, jedno je však jisté - profese matky sehrála v životě její dcery důležitou roli.

Období mezi dvanáctým a třináctým rokem - tehdy se přihodil v životě malé Olgy Hepnarové osudový zvrat. Díky konfliktu s učitelem a jeho rozšíření na celý třídní kolektiv nastaly u do té doby bezproblémové žačky vážné prospěchové a výchovné problémy. Nutno ovšem dodat, že některé konflikty a problémy ve vztahu k ostatním měla opakovaně i předtím. Dnes už je těžké soudit, nakolik tehdy došlo k pochybení výchovných a sociálních pracovníků a nakolik v rodině samé, jedno je však jisté - vygradovalo to v pokus o sebevraždu. Jak moc byla myšlena vážně, to věděla jen samotná Olga, náznak duševní abnormality byl však zřetelný. Přesto se událost uzavřela s tím, že došlo k neúmyslné záměně Meprobamatu za Talbin, provedlo se 2x EEG vyšetření a děvče bylo předáno do péče psycholožky. O tři měsíce později pak další pobyt na dětské klinice dopadl obdobně - přijata pro časté zvracení, kontakt s psycholožkou nenavázán, propuštěna do domácího léčení. A zde profese matky sehrála svou negativní roli - malá Olga předpokládala, že doktoři z nemocnice by matce, jako profesní kolegyni, řekli to, o čem by si spolu povídali. A to, při známé tenzi vztahů Olgy a matky a obecně v rodině, rozhodně nechtěla. Je tedy možné, že kdyby matka nebyla profesí lékařka, Olga by se více otevřela a do úvahy přichází možnost, zda by tehdy nedošlo k rozpoznání nějaké duševní poruchy.

opa1.jpgNakonec, po dalších problémech ve škole i doma, došlo tedy k tomu, že Olga byla hospitalizována v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. První pobyt trvající tři měsíce byl ukončen na žádost matky. Podruhé strávila Olga v Opařanech celý školní rok, přes deset měsíců a v podstatě zde ukončila základní školní docházku. V obou případech byla zjištění obdobná - disharmonický vývoj, negativismus, afektivní labilita, plochá afektivita, inadekvátní reakce, uveden dokonce nikotinismus - závislost na nikotinu, což tehdy u 14-letého děvčete bylo rozhodně velmi neobvyklé (jen pro zajímavost - kouřila tehdy pět cigaret denně). Zmíněny byly ještě poruchy spánku a ranní zvracení. Také ovšem povýšené a drzé chování k sestrám a ostatním pacientům, nechuť k zapojení do kolektivu, labilita nálad, lhostejnost, často apatická se střídáním nálad se sklonem k depresivnímu ladění. Po léčbě ataraktiky a režimovou terapií částečně zlepšena. V obou případech stejný závěr chorobopisu - prognóza nejistá.

opa2.jpgTěžko říci, zda oba opařanské pobyty nějak ovlivnily Olgu Hepnarovou v jejím vidění ostatního světa, jedna věc se však stala. Potkala zde jediného lékaře ve svém životě, ke kterému si dokázala najít cest, důvěřovala mu a dalo by se nadneseně i říct, že ho měla ráda. Tím lékařem byl přední odborník na dětskou psychiatrii v DPL Opařany MUDr. V. V.. Byl to jeden z lékařů, který byl pevně přesvědčen o tom, že Olga Hepnarová byla duševně nemocná, že se u ní jednalo o hebefrenní schizofrenii, která se vyvinula do schizofrenie paranoidní. Prakticky ihned poté, co se doslechl o tom co se stalo, tak hned v červenci 1973 kontaktoval vyšetřovatele mjr. Z. a zaslal mu dopis, který v roce 1967 od Olgy Hepnarové obdržel a který mohl, dle jeho názoru, velmi přispět k objasnění případu, zejména znalcům.

K osobě MUDr. V. se ještě v závěru vrátím.

V následujících letech se její kontakt s odbornými lékaři periodicky opakoval v kratších či delších intervalech se stále stejným výsledkem - závodní lékař ji doporučil k psychiatrickému vyšetření, zde zjistili, že je depresivně apatická, nemluvná, trpící chorobným stavem úzkosti, podezření na psychózu. Ordinován často Thioridazin. V závěru tohoto období se dostala do péče MUDr. Z. a posléze MUDr. B., s kterým měla údajně rozhovor, zda má ve svém postavení právo na pomstu společnosti (zmínila se o tom u soudu, MUDr. B. si na daný rozhovor buď nevzpomněl nebo se vůbec neuskutečnil). Postupně se u ní rozvinul pocit, že jí jakékoliv další návštěvy odborného lékaře nijak nepomohou. Jedním z posledních odborníků, který s ní přišel do styku ještě před činem byl MUDr. N., obvodní psychiatr v Praze 10. K návštěvě ji přemluvil Miroslav D. a pravděpodobně i jeho přítomnost byla důvodem naprostého nezdaru tohoto setkání. Tak to alespoň hodnotil MUDr. N., který měl s osobou Miroslava D. údajně negativní zkušenosti a i z tohoto důvodu Olze Hepnarové (poté co mu řekla, že se cítí velmi špatně psychicky, je unavená a chtěla by hospitalizovat do Bohnic) sdělil, že psychiatrická léčebna není místo k odpočinku, pokud je unavená, ať si vezme dovolenou. Na vysvětlenou kriminalistům ve svém dopise pak ještě napsal, že jmenovaná nepatřila do jeho obvodu a přišla po skončení ordinačních hodin bez jakéhokoliv lékařského doporučení.

10.7.1973 Olga Hepnarová vjela vypůjčeným nákladním automobilem do lidí na tramvajové zastávce.

Samozřejmě, že bezprostředně po činu s ní přišli do styku i lékaři různých odborností (např. při toxikologickém vyšetření), mimo jiné i psychiatři docent S. a MUDr. Č., ke kterým byla převezena k vyšetření psychického stavu. Výsledek vyšetření - paranoia v interpretaci vztahů lidí, i neznámých, podvědomě si vytváří princip odvety, nutné podrobné psychiatrické vyšetření.

Téhož dne pak bylo rozhodnuto (kým přesně nebylo možné dohledat), že bude provedeno ještě jedno posouzení psychického stavu zadržené a to psychiatrem MUDr. P.. Ten se dostavil k večernímu výslechu a byl u něj dvacet minut (od 18.15 do 18.35 hod.) přítomen. Ještě přímo v místnosti, kde probíhal výslech napsal v 18.30 hod. krátkou zprávu, kde nejdůležitější byla tato věta - "uvedených 20 minut stačí k tomu, abych mohl vyloučit jakékoliv akutní psychotické onemocnění, jakýkoliv stav kvalitativně nebo kvantitativně porušeného vědomí".

Usnesením vyšetřovatele mjr. Z. byli v průběhu července 1973 přibráni k vyšetřování znalci z oboru psychiatrie a psychologie a znalci z oboru sexuologie. Ti druzí i z toho důvodu, že se v těch letech na homosexualitu nahlíželo jako na sexuální deviaci, úchylku.

Znalci z oboru psychiatrie a psychologie vyšetřovali Olgu Hepnarovou několikrát, vždy zhruba po hodině a půl během září a začátkem října 1973. Byla na několik dnů umístěna i na uzavřený pavilon v PL v Praze - Bohnicích a byla předvedena k posouzení stavu před kolektiv lékařů na psychiatrickou kliniku v Praze 2 (což byl jeden z důvodů, proč obhájce podal návrh, aby se prohlásil znalecký posudek za vadný, protože znalci se dle zákona o znalcích nesměli při vypracování posudku řídit názory, náhledy či úsudky jiných osob a nechat si své názory potvrzovat či vyvracet v průběhu tvorby znaleckého posudku). Návrh byl vyšetřovatelem zamítnut. Výsledek znalecké zprávy, skládající se ze tří částí (Výpis ze spisů, Vlastní psychiatrické a psychologické vyšetření, Souhrn, rozbor a závěr) by se dal shrnout zhruba takto:

- Obviněná netrpí žádnou duševní poruchou.

- Trestný čin provedla po dlouhodobé úvaze s plným vědomím jeho následků.

- Uložení ochranné léčby nepřipadá v úvahu.

- Obviněná je schopna chápat smysl soudního jednání.

- Intelekt obviněné je v pásmu mírného až zjevného nadprůměru.

- Motivací trestného činu byla pomsta společnosti mající původ v tom, že si je vědoma své povahové a sexuální odlišnosti a své neschopnosti navázat s lidmi hlubší citový vztah.

 

Zpráva znalců z oboru sexuologie, byť poměrně obsáhlá, měla za úkol zodpovědět pouze dvě otázky. V odpovědi na ně pak znalci uvádějí:

- U obviněné byla zjištěna psychosexuální nevyrovnanost a nevyhraněnost s preferenčními rysy homosexuality. Další deviace nebyla zjištěna.

- Zjištěné deviantní homosexuální jednání nehrály v inkriminovaném činu roli a nesnižovaly ani schopnost rozpoznávací, ani schopnost ovládací.

 

V doplňujícím posudku pak znalci z oboru psychiatrie a psychologie dále uvedli (velmi zjednodušeně, v hlavních bodech) -znalci vylučují možnost zlepšení nepříznivých povahových rysů, resocializace vyloučena, možnost pozitivního působení dlouhodobého trestu velmi nepravděpodobná (zmiňují i možnost, že si z něj obviněná udělá výhodu - možnost navázání homosexuálních styků). Toto doplnění znaleckého posudku prakticky znamenalo jediné. Vynesení jiného trestu, než toho absolutního - trestu smrti, nepřicházelo do úvahy.

Přesto se dva lidé, doktoři, ještě pokusili o zvrat. Tím prvním byl již zmiňovaný MUDr. V., který byl rozhodnut vystoupit se svým přesvědčením o duševní chorobě před senátem soudu. Rozhodnutím předsedy senátu mu to nebylo umožněno, z čehož byl, dle dochovaných svědectví, velmi nešťastný. Tím druhým byl obhájce Olgy Hepnarové JUDr. T., promovaný psycholog, který se snažil poukazovat na některá velmi závažná pochybení ve zprávě soudních znalců:

- znalci neprovedli exporaci svědků, sami se tedy s žádnou zmiňovanou osobou nesetkali a tudíž ani neměli možnost si ověřit, zda dané konfliktní situace, které uváděla obviněná, vůbec nastaly a zda skutečně odpovídaly realitě. Dva příklady - jedno ze "složitějších" období života O. H. bylo v době, kdy pracovala u Dopravního závodu spojů. Znalci se nesetkali s jediným člověkem, který by jim sdělil, zda a jakým způsobem popisované události proběhly. Spokojili se pouze s podáním vyšetřovatelů a někdy jen s protokolem o výslechu svědka, který provedli vyšetřovatelé. Druhý příklad je případ Zábrodí - přesněji pokus o podpálení venkovského domu rodičů vyšetřované, což byl druhý trestný čin z kterého byla obžalována. Pokus skončil už v prvotním stádiu částečným ohořením dveří, škoda nepatrná - do 50 korun. Vyšetřování vedl pracovník místního oddělení VB, který jej po několika hodinách odložil "pro nepatrnou škodu a nedostatek důkazního materiálu". Prakticky se z toho tehdy moc velká věda nedělala, příslušník podezříval Evu, nájemce pan H. (v domě za občasnou pomoc v hospodářství bydleli v podnájmu manželé H.) podezříval otce Olgy (myslel si, že chtěl dům podpálit kvůli neshodám se ženou a vyinkasování pojistky). O tři roky později se právě o tento případ rozšířilo obvinění Olgy Hepnarové, pořídila se dodatečně fotodokumentace místa činu. I samotní znalci zařadili tento případ do znalecké zprávy (dokonce byl tento odstavec červeně podtržen) jako další potvrzení charakteristiky povahových rysů vyšetřované. Situaci však znali pouze z jejího podání (při jednom z výslechů v rámci vyšetření se znalci tomuto tématu také několik minut věnovali - položili sedm otázek, které včetně odpovědí zabraly v 78 stránkové zprávě pouhých 14 řádků) a několikařádkového sdělení OO Červený Kostelec o odložení věci.

- taktéž výpovědi blízkých osob byly učiněny jinak než před znalci a to i přesto, že vyšetřovaná hodnotila situaci v rodině, hlavně osobu otce, jako jeden z důvodů, proč čin spáchala. Znalci se s rodiči ani se sestrou nikdy nesetkali a pracovali opět pouze s výslechy vyšetřovatelů, přičemž např. výslech otce byl příliš stručný a jeho vztahu s dcerou se dotýkal jen velmi okrajově.

- výsledky diagnostických testů jsou v rozporu s diagnostickými závěry znalců (jinými slovy - byly naměřeny hodnoty, které již svědčily o přítomnosti duševní choroby, narozdíl od závěrů, které znalci uvedli ve zprávě).

 

Předseda senátu opět všechny tyto argumenty zamítl a 6. dubna 1974 uznal Městský soud v Praze Olgu Hepnarovou zodpovědnou za všechny skutky kladené jí za vinu a odsoudil ji k trestu smrti.

Následná řada událostí, počínaje odvoláním matky, podáním návrhu na obnovu řízení, zasedáním a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR, přezkumným řízením a usnesením Nejvyššího soudu ČSSR, vyšetřením odsouzené vězeňskou psychiatričkou, několika dalšími lékaři i "znaleckou komisí" složenou ovšem z těch samých znalců, již nemělo pro její osud žádný větší význam.

Záměrně se zdržuji jakéhokoliv náznaku hodnocení práce znalců a jejího výsledku - soudněznalecké zprávy, s jedinou připomínkou. Minimálně fakt, že naměřené hodnoty testů nekorespondovaly s tím, jak je ve výsledku znalci interpretovali, nikdo nikdy nevysvětlil.

Na závěr zde uvádím plné znění dopisu, který Olga Hepnarová napsala pro MUDr. V. V., v té době jí bylo 15 let (přesněji - chyběl týden do jejích 16-tých narozenin).

 

Milý pane ....... !

     Předem Vám posílám srdečný pozdrav. Už je to dlouho, co jsem Vám psala naposled. Jestli Vás tenhle dopis překvapí, nebo ne, nevím.

     Změnila jsem se hodně od té doby co jsem odjela z Opařan a snad to ani nemá smysl, že Vám píšu anebo že jsem Vám psala. Já jsem sama a proto Vám píšu. S otcem nemluvím už od podzimu, kdy mě naposled zbil. Sestru jsem nedávno zbila já. Docela hloupě a pro maličkost a je zvláštní, že toho nelituji. Dřív mě bila ona. Jediný člověk s kterým za celý den prohodím pár slov je máma. Nemám s ní o čem mluvit, s nikým. Pořád mě podezírá z věcí, které by mě vůbec nenapadly a nevěří mi. V tom snad dělá chybu. Nemám ji ráda. A do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mě vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu jen aby mluvili a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo. Zvykla jsem si na to. Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne. Na matiku mám starou učitelku. Oni se jí smějou a dělají jí všechno nejhorší, já to nedokážu, protože je nenávidím. Já nenávidím lidi, pane ....... . Víte, zajímalo by mě jaký asi bude můj vztah k nim později. Chtěla bych, aby pro mě lidi nebyli, aby mě byla lhostejná jejich slova, jejich řeči. To bych si přála. Jsem radši sama, než s nimi. Samotě a čemukoliv dávám přednost před jejich společností. Cítím nevyslovitelný odpor k většímu houfu lidí. Oni musí mít někoho, koho by odsuzovali, kým by pohrdali a komu by se obdivovali. Na jejich úsměvy a družnost všichni naletí. Zmrzačili mou duši. A proto je nenávidím. Nevím, jak bych Vám to řekla. Nevěděli o mě nic, věděli o mě akorát, že chodím kouřit. Nikdy jsem o sobě nemluvila. Říkali o mě, že jsem taková divná, že neví co mi je a že mají ze mě strach. Na začátku roku se odevzdávalo vysvědčení z deváté třídy a před týdnem ho nechal třídní učitel rozdat. Mohl ho klidně rozdat sám, ale neudělal to. Teď to tedy všichni o mě ví, že jsem byla v psychiatrické léčebně. Už si konečně nebudou dělat starosti s tím, že jsem divná. Ten den mi bylo moc smutno. Je mi moc smutno, pane ....... . Já je nenávidím, ale proč nikomu nedovedu ublížit? V Tichém američanovi jsou tato slova. "Nepočínali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti?"

Víte, já jsem o tom moc přemýšlela. Snad je to pravda. Je dobré, že se někteří lidé aspoň snaží o porozumění. Ale nejhorší je, když pochopí špatně. Mě nikdo nerozumí. Nestojím už o to. Už jsem se tolik vzdálila od lidí, že se někdy ani nesnažím vysvětlit si jejich chování. Jestli existuje nějaká svoboda, pak je větší v člověku, který není vázán na ostatní, na kolektiv než třeba v jedinci, který nemůže žít bez lidí, který je potřebuje pro svůj život a pro svou existenci a nedovede si představit život jinak než pohromadě. Ale mám já tu svobodu v sobě, nebo je pro mě ještě nucená, to nevím. I když jsem sama, pane ......., já jsem šťastná, šťastnější jsem bez lidí. Oni mě od sebe vyvrhli a já se k nim mám vracet, pokorně, ne to nikdy neudělám. Necením se tak vysoko, abych stála proti nim, ale nikdy nebudu s nimi. Jen má nenávist bude proti, nenávist, která nikomu neublíží a mě bude jen škodit. Lidi mě už nenajdou, změnila jsem se tolik, že už by mě marně hledali, už je na to pozdě. Snažím se o to, aby mi samota nebyla vůbec přítěží, ale abych v ní byla šťastná, šťastná přes všechen stesk a hořkost.

Učí se se mnou jedna dívka. Byla v Bohnicích, všichni to o ní ví, poněvadž každému o sobě vykládá. Zařídila si to tak, že ji vyhodá, teď na konci roku. Je veselá, společenská a přitom je ale nešťastná a je ochotna považovat se za blázna. Říkají o ní, že je cvok. Jestli to říkají taky o mě, to nevím. Jednou jsem se jí zastala, oni jsou hloupí, neví co je to blázen. Příští týden při češtině se bude probírat Nezval. Až se zeptá učitelka, jestli nezná někdo něco od něho, přihlásím se a řeknu třeba Akrobata. A potom jí někdy řeknu "Vando, to jsem říkala pro tebe." Ona má smysl pro poezii. Jinak s ní nemluvím, s nikým, nikdo nemluví se mnou, nikomu nic nedávám a od nikoho nic nechci a nejhorší je, že nejsem téměř o ničem přesvědčená. To co Vám, pane ....... píšu, to jsou jen myšlenky, kterými si taky nejsem jista. Jsem tak nešťastná nebo jsem tak šťastná? Nevím, co bych udělala, kdyby mi někdo z nich řekl, blázne, jestli bych se na něj jen pohrdavě podívala a řekla třeba jen "ubožáku" nebo jestli bych ho strašně ztloukla a řekla "i kdybych byla blázen, ty to o mě říkat nebudeš" a nebo bych se jen nahrbila a zase mlčela a zase byla smutná. Nevím. To co jsem Vám napsala, to a ještě něco co je prostě ve mně, to mě dělí od lidí. Vy mi rozumíte. Vaším povoláním je znát lidi.

Učení se mi daří slušně, ve škole vynikám v češtině, měla jsem jediná ze třídy jedničku, jinak mám dvojky a knihařina se mi líbí. Líbí, říkám, když se mě někdo ptá. Líbí se mi tak jako jiná práce, ale nejvíc proto, že mám ráda knihy. Knihy jsou pro mě něco, bez čeho bych nemohla být. Z knih také znám a vím toho víc než oni. V sobotu a v neděli dělám brigádu v továrně. Zařídila jsem si to teprve nedávno. Protože peníze, které dostávám v práci mi stačí sotva na kouření a já si chci kupovat knihy a o prázdninách, tedy o dovolené, chci jet na Moravu na kole. Když jsem se o tom zmínila doma, řekla matka "A to chceš jetst sama?" Ona to neví, že jsem sama. Když mám třeba volné půldne, tak někam jedu za Prahu, jedu a když se mi chce, tak si třeba lehnu někam do trávy a třeba si říkám básničky. Takhle bych chtěla žít, jezdit a zůstat kdekoli, kde by se mi líbilo a pak bych zase jela dál. Diví se mi, že nechci chodit do tanečních. Vstup do společnosti a říkat společenské fráze. Děkuji nechci, tak jako se obejdu bez lidí, obejdu se i bez tance. Já bych si moc přála, pane ......., překonat sebe svým životem, tak jak jste mi to psal. Děkuji Vám.

 

                                                                          Olga Hepnarová

 

-(sic)-

 

A jen pro úplnost je třeba dodat, že i jeden ze sedmi lidí, kteří byli přítomni u posledních chvil Olgy Hepnarové, byl lékař. Tentokrát to byl lékař vězeňský a 12.3.1975 konstatoval v 6.40 hod. její smrt.

 

 

(Pozn. autora: Uvedená fota opařanské léčebny jsou z let, kdy zde byla hospitalizována Olga Hepnarová.)